Proměna paradigmatu v koučování: Od objektivismu ke konstruktivismu

Od mechanického k systémovému pohledu 

Tradiční vědecké dogma bylo založeno na víře, že vědecké popisy a výklady se přibližují nebo by se mohly přibližovat struktuře „objektivní“ reality, která existuje jako taková nezávisle na pozorovateli. Celá historie moderní vědy tento předpoklad vyvrací. 

Nejpozději od časů Izáka Newtona se utvářela víra, že člověk funguje obdobně jako stroj, ve kterém jsou uspořádány jednotlivé součástky. Od toho se vyvinul „objektivní“ model příčinného přístupu k řešení problémů:  

• zjisti, kde je problém 
• popiš jej 
• odhal jeho souvislosti 
• najdi všechny možné příčiny 
• odstraňuj příčiny 

Můžeme to označit jako mechanické pojetí člověka. Toto lineární uvažování (dovnitř vchází x a ven vychází x) se ukázalo jako nedostatečné pro pochopení komplexity lidského chování a mezilidských vztahů. 

Nové pohledy na realitu 

Moderní vědecké myšlení, inspirované filosofií radikálního konstruktivismu a postmoderním obratem k jazyku, přineslo zásadní změny v chápání reality: 

Komplexní systémy  

• Lidé jsou chápáni jako komplexní systémy 
• Nelze je redukovat na jednoduché příčinné vztahy 
• Jejich chování vzniká ve složité síti vztahů a interakcí 

Toto nemechanické pojetí člověka (dovnitř vchází x a ven vychází y) přineslo zpochybnění objektivistického pojmu „skutečnost“. Objevilo vliv pozorovatele na to, co je pozorováno, neboť pozorovatel se okamžikem pozorování stává součástí a spolutvůrcem systému^[1]. 

Role pozorovatele  

• Pozorovatel se stává součástí pozorovaného systému 
• Nemáme přístup k „objektivní“ realitě 
• Vše, co vnímáme, je ovlivněno našimi předchozími zkušenostmi a přesvědčeními 

Objektivismus versus konstruktivismus 

Tato změna paradigmatu přinesla dva základní pohledy na realitu: 

Objektivistický model  

• „svět je takový jaký je“  
• realita je objektivně existující, na pozorovateli nezávislá veličina.  

Dovoluje tak pojímat svět (realitu) jako cosi, co je dáno a člověku (pozorovateli) přísluší tento svět objevovat a dobývat. Objektivismus se zaměřuje na objekty, které musí být co nejlépe popsány.  

Konstruktivistický model  

• „vše řečené je řečené pozorovatelem“ 
• každá „realita“ je výsledkem rozlišování, která učinil nějaký „pozorovatel“.  

Pojímá tedy svět (realitu) jako cosi, co je s pozorovatelem vzájemně provázáno. Konstruktivismus se zaměřuje na procesy rozlišování, které dovolují zpětně popsat jak stvořenou „realitu“ tak zvolenou perspektivu (úhel pohledu).  

Jazyk jako klíčový nástroj poznání 

Fenomén jazyka se stal ústředním tématem této proměny. Ukazuje se, že veškeré tyto procesy rozlišování se dějí v doméně jazyka. V jazyce můžeme porovnávat svá rozlišení, své perspektivy, své „pozorovatele“, a tak si vytvářet „společný“ svět. Ten má pak pro nás podobu „objektivní reality“, ovšem jen do té doby, než si vytvoříme jinou „objektivní realitu“.  

Jinak řečeno „systém není něco, co se prezentuje pozorovateli, je to něco, co pozorovatel rozpoznává.“^[2]  

Fenomén jazyka se tak stal ústředním tématem filosofie 20. století. Nerozumíme a nepoznáváme žádný význam, pokud nekomunikujeme. V řeči spolu udržujeme významem naplněný mezilidský kontakt. Pozorující subjekt je součástí reality, kterou sám konstruuje tedy vytváří v jazyce.  

Jak se konstruktivismus dívá na poznatky vědy? 

Konstruktivismus o tom, co objektivisté nazývají objektivním poznáním, hovoří jako o konsensu, tj. takovém popisu reality, na kterém se můžeme shodnout s druhými. Takový konsensus není ani pravdivý ani nepravdivý, je prostě takový, jaký je a panuje o něm shoda. 

Toto rozpoznání umožňuje chápat lidi jako autonomní bytosti, které ve vzájemných vztazích zůstávají pro sebe navzájem neprůhledné. Proto jim nelze ani úplně porozumět, ani je libovolně měnit či instruovat.  

Poznání a komunikace mohou být považovány za navzájem provázané procesy. Poznatek je chápán jako závislý na pozorovateli, čímž odpadá „objektivita“ coby kritérium „dobrého“ vědění.  

Místo stále lepšího „pochopení“ jedinců a systémů vystupuje do popředí poznávající člověk (pozorovatel) se svým osobním pozadím (předchozími zkušenostmi, systémy víry, tabu atd.).  

Přitom konstruktivismus v tomto pojetí objektivismus přijímá jako nástroj, skrze který lze uchopovat svět. Jen se neomezuje jeho vírou, že to, co vnímáme, je objektivní a na nás nezávislé. Ale zato využívá jeho schopnost redukovat komplexitu světa prostřednictvím schopnosti jazyka, tj. řeči popisovat, tvrdit, sdělovat, vytvářet iluze a tím nám dopřávat zážitek reality. Tak můžeme definovat jakoukoliv mezilidskou komunikaci. Dozvědět se něco o světě druhých mohu jen tak, že se jich zeptám. 

Klíčové principy pro člověka s koučovacím přístupem: 

• Chápe, že nemůže druhým „předat pravdu“ nebo je „opravit“, protože každý má svou vlastní konstrukci reality 
• Ví, že změna se děje skrze jazyk a komunikaci – proto pečlivě volí způsob, jak klade otázky a vede dialog 
• Respektuje druhé jako autonomní bytosti – nemanipuluje a nesnaží měnit jejich pohled podle svých přesvědčení 
• Zaměřuje se na to, co je pro druhého užitečné, ne na to, co je „pravda“ 
• Přijímá, že nikdy nemůže plně porozumět světu druhého člověka, může ho jen společně s ním zkoumat 
• Jeho cílem je rozšiřovat možnosti vidění světa druhých, ne najít „správné“ řešení 
• Je si vědom, že je součástí systému – svým pozorováním a otázkami spoluvytváří realitu, ve které se pohybuje 

Závěrečné shrnutí hlavních myšlenek 

• Proměna od mechanického pojetí člověka (problém→příčina→řešení) ke komplexnímu systémovému pohledu 
• Realita není objektivně daná, ale je vytvářena pozorovatelem, který se stává součástí systému  
• Objektivismus („svět je takový jaký je“) vs. konstruktivismus („vše řečené je řečené pozorovatelem“)  
• Jazyk je klíčovým nástrojem poznání – v něm vytváříme „společný svět“ a „objektivní realitu“  
• Vědecké poznání je konsensus (shoda na popisu reality), ne objektivní pravda  
• Lidé jsou autonomní bytosti, kterým nelze úplně porozumět ani je libovolně měnit  
• Konstruktivismus využívá objektivismus jako nástroj pro uchopení světa, ale nepovažuje jej za konečnou pravdu.

Tento teoretický základ umožňuje rozvíjet lidi způsobem, který respektuje jejich autonomii a jedinečnost, přičemž využívá sílu jazyka a komunikace pro facilitaci změny. 

Autor: Vladimír Josef Dvořák 

^[1] Viz. BERTALANFFY, Ludwig. General System Theory: Foundations, Development, Applications, George Braziller: New York, 1968; BATESON, Gregory. Mind and Nature: A Necessary Unity, Duton: New York, 1979; PRIGOGINE Ilya; STENGERSOVÁ Isabelle. La nouvelle alliance, Gallimard: Paříž, 1979; VON FÖRSTER, Heinz, Sicht und Einsicht: Versuche zu einer operativen Erkenntnistheorie. Vieweg: Wiesbaden, 1985 

^[2] MATURANA, Humberto, Erkennen. Die Organisation und Verkörperung von Wiklichkeit, Vieweg: Wiesbaden, 1982