Porozumění tomu, jak konstruujeme realitu, má zásadní důsledky pro způsob, jakým komunikujeme a pracujeme s lidmi. V této části se zaměříme na praktické důsledky konstruktivistického přístupu v mezilidských vztazích.
O druhých lidech máme své představy, obrazy, „mapy“ jací jsou a podle toho:
To vše ovlivňuje kvalitu vztahů, které k nim máme. Tyto mapy[1] jsou ale projekcí toho, co se zhutnilo v našem myšlení a nemají žádnou souvislost s tím reálným, druhým člověkem, který stojí před námi.
V komunikaci dochází k tomu, že se navzájem vidíme přes své zkonstruované „mapy“, takže jsou-li negativní, vše nám potvrzuje tento předpoklad a naopak. Přitom můj obraz o druhém, tj. „mapu“ o tom, co by měl dělat (nevyžádané rady, máš/musíš), mohu měnit a umožnit mu, aby se mi jevil takový, jak si přeje, abych ho viděl (svoboda, milost).
Tím mu dávám prostor k sebeprosazení, aniž by o něj musel bojovat. V tu chvíli můžeme uvolněně budovat vztah a stojí to na respektu, vážení si sám sebe a tím dosažení naplnění svých potřeb.
Svůj lidský život žijeme v jazyce[2], jsme komunikující tedy mluvící bytosti. Jazykování je proces vznikání významu mezi námi. Připojujeme se jeden k jazyku toho druhého a tím dáváme vzniknout společnému významu řeči. Tento společný význam pokračováním komunikace stále více sbližujeme tedy stále více si rozumíme[3].
Novotvar „jazykování“[4] chce naznačit, že se zde nejedná o konkrétní jazyk v podobě souboru symbolů a slov. Jazykování je způsobem existence v jazyce, tím, co nás činí lidmi. Jazyk je způsob, jak být spolu v kolektivu, bez mozku sice není jazyka, avšak jazyk se nenachází v mozku. Používání jazyka je životem zakletým do jazyka.
Před jazykem neexistují žádné objekty. To znamená, že objekty vznikají až s jazykem. Vidíme-li kočku chytající myš, tak „kočka“ nechytá „myš“. „Kočka“ nemůže existovat, dokud nevznikne jazyk pro kočku (samotné slovo).
Výskyt takových jevů jako je
je možný jen proto, že jsme se na nich jako kolektiv dorozuměli. Rozumět si neznamená nic více a nic méně než nevidět žádných přímých rozporů mezi tím, co říkáme, a tím, co slyšíme říkat jiné.
Na těchto základech uvažující lídr je rovnocenným partnerem svých kolegů, respektuje jejich vidění světa a svými profesionálními dovednostmi vést konstruktivní rozhovor umožňuje lidem proměnu jejich světa změnou úhlu pohledu. S pomocí dotazování: „jaké to je, když už je problém vyřešen,“ umožňuje druhým konstruovat si své originální řešení.
Důležitým tedy není pravdivost obrazu, který si o světě utváříme, ale jeho užitečnost pro naše porozumění světu a schopnost v něm efektivně jednat. Jak ilustruje dialog z filmu Město andělů, kde Nicolas Cage na otázku: „Jak chutná hruška?“ Odpovídá „Já vím, jak chutná mně, ale jak chutná tobě?“ Tato otázka vystihuje podstatu konstruktivistické komunikace v praxi.
Autor: Vladimír Josef Dvořák
[1] Gregory Bateson (1904-1980) vysvětluje, že: „mapa není totéž, co krajina a název není totéž, co označovaná věc. Co se opravdu objeví na mapě je rozdíl, ať už je to výškový rozdíl, rozdíl ve vegetaci, rozdíl ve struktuře obyvatelstva, rozdíl ve struktuře povrchu… Ve skutečnosti to, co míníme informací, základní jednotkou informace, je ten rozdíl, na němž záleží“ (v originále: the difference that makes difference).
[2] Humberto Maturana (*1928) a Francesco Varela (*1946) to definují tak, že „vše, co se odehrává v lidském životě, je jazykování (languaging) a vše, co se odehrává v jazyce (language), je konverzace.“
[3] V mluvené komunikaci je to snazší než v písemné. E-mail není proces, proto je efektivnější mluvit než psát.
[4] MATURANA, Humberto; VARELA, Francisco, The Tree of Knowledge: The Biological Roots of Human Understanding, Shambhala: Boston, 1987