Jak si vytváříme obraz světa: Konstruktivistický pohled na lidské vnímání

Konstruktivistický pohled na poznávání reality představuje jeden ze základních pilířů koučovacího přístupu. Toto pojetí nabízí unikátní perspektivu na to, jak lidé vytvářejí své porozumění světu a jak toto porozumění ovlivňuje jejich jednání a vztahy. 

Poznávání jako proces rozlišování 

Konstruktivismus vysvětluje poznávání jako proces, kdy se „poznávající“ systém zabývá rozlišováním. Bez této schopnosti by nebylo možné přežít. Jsme odkázáni na vytváření konceptů, „map světa“, jež nám umožňují se v něm vyznat.  

Jestliže koncepty, vykonstruované za účelem orientace ve světě, zaměníme za skutečnost, má to vážné důsledky. Máme tendenci zapomínat, že u našich pojmů se jedná o možnosti pochopení, nikoliv o věci samotné: „Při našem vnímání světa zapomínáme na všechno, co jsme udělali pro to, abychom jej vnímali tímto způsobem.“^[1].  

Fakta a okolnosti jsou výsledky lidského uvažování a samy o sobě nevytvářejí problém ani nevynucují závěry. Problémy se vytvářejí a udržují v oblasti jazyka, proto je to také oblast, kde musí být řešeny^[2].  

Lidé potřebují pravidelně připomínat, co chtějí, takže pak buď své cíle změní nebo je uspokojí. 

Když jsou lidé plní obav, zpomalují běh událostí tím, že jsou dezorientovaní.  

Ovšem je možné vyjasnit si situaci, přijmout strach a odložit přijetí nákladných nebo zbrklých činů. Pouhé vědomí, že člověk má právo říci ne, dovoluje pravé osvojení schopnosti říci ano a také to tak myslet. Každá momentální nejasnost zrcadlí širší nerozřešenou otázku. Vzniká tak rámec, v němž platí, že lidé jsou plně zodpovědní za to, jak si odpovídají na své otázky a kde smysluplné existence nelze dosáhnout žádným jiným způsobem.  

• Poznávání je proces rozlišování 
• Vytváříme si „mapy světa“ pro orientaci 
• Nesmíme zaměňovat naše koncepty a mapy za skutečnost samotnou 
• Problémy vznikají a udržují se v jazyce, proto se tam musí i řešit 
• Lidé potřebují pravidelně připomínat své cíle 
• Lidé jsou plně zodpovědní za to, jak si odpovídají na své otázky 

Naše vztahování se k realitě 

Výsledkem konstruktivistického pohledu není popření existence „objektivní“ reality, ale konstatování, že k ní nemáme přístup. Vše, co o realitě můžeme říci je to, jak ji vidíme my.  

Naprostá většina toho, co vnímáme, vzniká až v mozku kombinací s dalšími signály a nesouvisí s tzv. skutečností. Existuje principiální omezení naší schopnosti poznávat svět, protože přístup k realitě okolo nás nemáme přes 100% objektivní nástroje (zrak, hmat a ostatní vjemy), ale jen přes pravděpodobnost.  

Z pohledu nových neurofyziologických výzkumů to, co přichází z vnějšku do mozku je pouze kvantita – kmitočty, vlnění; kvalita – barvy, tóny vznikají v naší hlavě. To, co nazýváme vjemem, je z 80% produktem retikulární formace, hypothalamu – tedy mozku^[3].  

Vědomosti reflektují spojení mezi organismem a okolím, které zaručuje organismu v daném prostředí životaschopnost. Proto není tak důležité, jak přesně naše konstrukty odpovídají položkám v prostředí, ale to, jak dostatečně se hodí k tomu, aby zaručovaly přežití. Důležitým tedy není pravdivost obrazu, který si o světě utváříme, ale jeho užitečnost pro naše porozumění světu.  

• Naprostá většina toho, co vnímáme, vzniká až v mozku  
• Existuje principiální omezení naší schopnosti poznávat svět  
• Přístup k realitě nemáme přes 100% objektivní nástroje  
• To, co přichází z vnějšku do mozku, je pouze kvantita (kmitočty, vlnění)  
• Kvalita (barvy, tóny) vzniká v naší hlavě  

Metafora „šnekova teritoria“ 

Jako lidé si tedy musíme vystačit s realitou, kterou můžeme symbolicky popsat jako „šnekovo oslizlé teritorium“^[4]. Toto šnekovo území je krychle v prostoru nesoucí stopy po jeho slizu, tedy místo kde, již byl. Vše za hranicí této krychle je svět, kde dosud nebyl.  

Já coby šnek jsem tedy tvor mapující si své území: 

• Co je „osliznuté“ je mnou již zařazené a pojmenované 
• Průnik oslizlých míst je pak to, na čem jsme se shodli s ostatními tvory čili šneky 
• V praxi se k tomu stavíme tak, že je to něco, co je vytvořeno normativním postupem, většinově uznané, a tudíž považované za „normální“.  

Při vědomí, že to je jen výseč ze skutečného celku, z té objektivní a nám nepřístupné reality. To, co vnímáme, zpracováváme uvnitř svého „uzavřeného systému“. V případě člověka se to děje v mozku (přímý kontakt ke světu okolo nás nemáme), tedy děje se to v nás.  

Konstruování reality 

To, co víme, jsou jen naše vlastní vysvětlení toho, jak to je. Interakcí jednotlivce s okolím vzniká význam ovlivněný prostředím, zkušeností, asociací… tedy náš konstrukt. A jako jednotlivé operacionálně uzavřené systémy vstupujeme my lidé do vzájemné interakce, což děláme přes jazykové popisy našich konstruktů. Tak můžeme definovat jakoukoliv mezilidskou komunikaci. Dozvědět se něco o světě druhých mohu jen tak, že se jich zeptám. 

Svět tak, jak ho vnímáme, je naším vynálezem. Ernest von Glasersfeld to formuluje, že venkovní svět neodhalujeme, ale vynalézáme ho. My sami jsme konstruktéry skutečnosti^[5]. Ve vztazích k druhým se pohybujeme v rámci konstruktů své mozkové činnosti, přičemž výzkumy ukazují, že pouze 20% vjemů přichází do mozku zvnějška skrze smysly, zbylých 80% se k tomu přidá uvnitř mozku. 

Proces konstruování reality:  

• To, co víme, jsou jen naše vlastní vysvětlení  
• Významy vznikají interakcí jednotlivce s okolím  
• Jsou ovlivněny prostředím, zkušeností, asociacemi  
• Vytváříme si vlastní konstrukty reality  
• Komunikujeme přes jazykové popisy těchto konstruktů 

Důležitým tedy není pravdivost obrazu, který si o světě utváříme, ale jeho užitečnost pro naše porozumění světu. Toto porozumění je základem pro efektivní komunikaci a práci s lidmi, což bude předmětem následujícího článku.  

Autor: Vladimír Josef Dvořák 

^[1] VARELA, Francis, Autonomy and autopoiesis, in: G.Roth and H.Schwegler (Eds.), Self-Organizing Systems: An interdiciplinary approach, Campus Verlag: Frakfurt and New York, str. 14-24 

^[2] LUDEWIG, Kurt. Einführung in die theoretischen Grundlagen der Systemischen Therapie, Carl Auer: Heidelberg, 2009; LUHMANN Niklas. Soziale Systeme. Grundriß einer allgemeinen Theorie, Suhrkamp: Frankfurt am Main, 1984 

^[3] WILKEN, B.; DECHENT, P.; HERMS J.; MAXTON C.; MARKAKIS E.; HANEFELDT F.; FRAHM J., Quantitative proton magnetic resonance spectroscopy of focal brain lesions. Pediatr Neurol 2000/23, str. 22-31  

^[4] Za tento obrazný popis šnekova teritoria děkuji své kolegyni PhDr. Magdě Loumové-Vašákové. 

^[5] Viz. MATURANA, Humberto. Biology of Cognition, Biological Computer Laboratory Research Report BCL 9.0. Urbana IL: University of Illinois, 1970; WATZLAWICK, Paul, Wie wirklich ist die Wirklichkeit? München: Piper, 1976