Přečetli jsme za vás knihu Emoční inteligence od Daniela Golemana

Jak souvisí emoční inteligence s leadershipem a týmovou spoluprací? Kniha Emoční inteligence z pera amerického specialisty na behaviorální psychologii a funkce lidského mozku Daniela Golemana patří již mezi klasiku. Shrnuje práci, kterou započal v době, kdy přednášel na Harvardu, a rozvíjel jako šéfredaktor prestižního časopisu Psychology Today a dopisovatel The New York Times. Z řady jeho knih byla tou nejúspěšnější, neboť novým a originálním způsobem přiblížila toto odborné téma i laickým čtenářům.

Leadership je „umění stát v čele“

Leadership Goleman trefně charakterizuje jako „umění stát v čele“. Přitom studie prováděné v předchozích desetiletích mezi stovkami manažerů potvrzovaly, jak zažitá je představa, že vedení vyžaduje „hlavu, avšak ne srdce“.

Jenže pod nátlakem informačních technologií a globalizace ekonomiky v posledním desetiletí tento model bojovníků s ostrými lokty rychle dosloužil. „Virtuos mezilidských vztahů je lídrem budoucnosti´“ (str. 147) píše Goleman, což se nám krásně potkává s modrou množinou našeho modelu zdravosti chování, který používáme při svojí práci. Když jsme pro modrou hledali slovní označení, tak vedle „zdravý“ (což nakonec vyhrálo) byla ve hře i formulace „znělý“. Měl jsem před očima obraz velkého orchestru složeného ze samých virtuosů – mistrů svého nástroje. Jenže klenutý zvuk dynamické části symfonie se rozezní jen tehdy, když taktovka dirigenta umožní synergii a všichni vloží své zdroje do služby společnému výsledku. Tedy když výsledek je vyšší než součet vstupů, protože výborně fungují vztahy.

U Golemana to zní velmi blízce:

„Vedoucí postavení neznamená dominanci, ale umění přesvědčit lidi, aby pracovali na společném úkolu. Kdykoliv se sejde několik lidí, aby pracovali na nějakém projektu je možné takový tým charakterizovat skupinovým IQ, jenž je součtem talentů a dovedností jeho členů. A jak úspěšná bude jejich práce, to závisí na výšce tohoto kvocientu. Výzkumem bylo prokázáno, že prvkem, který nejvýznamněji ovlivňuje skupinové IQ, není průměrné IQ členů skupiny, ale spíše úroveň jejich emoční inteligence. Klíčem k vysokému skupinovému IQ je harmonie ve vztazích členů skupiny. Je to právě schopnost zharmonizovat fungování týmu, která rozhoduje o tom, zdali jedna skupina bude zvláště talentovaná, úspěšná, produktivní, kdežto té druhé se nebudou dařit ani poměrně jednoduché úkoly, přestože talent i vzdělání členů obou těchto týmů jsou shodné. “ (str. 157)

Schopnost kriticky hodnotit a poskytovat zpětnou vazbu

Na jiném místě se v Golemanově práci dočtete, že schopnost kriticky hodnotit a poskytovat zpětnou vazbu je dovednost, která odlišuje špičkového manažera od průměrného. K tomuto tématu poznamenal prof. Roberta Blake, už dlouho před Golemanem, že „je krví firmy, výměnou informací, která dává lidem vědět, zda dělají svojí práci dobře nebo zda je potřeba něco zdokonalit, doladit případně zcela změnit. Bez zpětné vazby jsou lidé zcela ve tmě: nemají tušení, jak si stojí, co se od nich očekává?“

Jeho kolega J.R. Larson, psycholog z Illinoiské univerzity, k tomu dodává: „Když šéf není schopen okamžitě sdělit svým podřízeným svoje pocity, vede to k pomalému hromadění jeho frustrace. A pak se jednoho dne neudrží a vybuchne. Lidé příliš často kritizují až tehdy, když nádoba přeteče; když už mají takový vztek, že jej už nedokážou udržet v rozumných mezích. A právě tehdy vyjadřují hodnocení tím nejhorším způsobem – jedovatým sarkasmem“. Přitom napadení osobnosti druhého vyvolá jen obranou reakci a on ztratí zájem poslouchat návrhy, jak něco zlepšit. Jiný koncept pro umění kritiky z dílny psychoanalytika Harryho Levinsona publikovaný 1990 v Journal of Applied Psychology vyjmenovává čtyři základní složky konstruktivní kritiky:

1. Buďte konkrétní: Soustřeďte se na konkrétní problémy. Nahlas řekněte, co kdo udělal dobře, co bylo špatně a jak je možné to změnit.
2. Nabídněte řešení: Otevřete dveře k alternativám, jak problémy vyřešit.
3. Kritizujte z očí do očí: Osobní komunikace dává možnost druhému na vzniklou situaci reagovat, vysvětlit, ověřit si porozumění.
4. Buďte citliví: empatie láme hrany zraňujícímu vyjádření a ponižování. Vcítění u druhého probouzí motivaci ke změně.

Schopnost týmové spolupráce

Další téma, které mne při četbě zaujalo pochází z oblasti letectví. Připomíná událost z roku 1978 v americkém Oregonu. Kapitán Melburn McBroom, známý jako dominantní šéf, který nesnese odpor podřízených, se blížil se svým nákladním strojem k letišti v Portlandu. Posádka zaregistrovala závadu přistávacího zařízení a mechanik dostal příkaz závadu odstranit. Mc Broom mezitím ve velké výšce kroužil nad letištěm, aby mu poskytl čas na opravu přistávacího mechanismu. Byl natolik zaslepený svým cílem opravit zařízení, že nevnímal, jak se obsah palivových nádrží pomalu blíží nule. Členové posádky se zase tak obávali jeho hněvu, že mlčeli i tváří v tvář blížící se katastrofě. Letadlo se zřítilo a v jeho troskách zahynulo deset lidí. Typicky červené chování řekli bychom v terminologii našeho modelu zdravosti chování. Podobných příběhů existuje celá řada a dokládají, že v 80 % leteckých neštěstí je na vině chyba pilota, ke které by nemuselo dojít, kdyby posádka těsněji spolupracovala. „Schopnost týmové práce, otevřené komunikace, naslouchání a vyjádření vlastního názoru – to vše jsou základy sociální inteligence, které jsou dnes při průpravě pilotů zdůrazňovány stejně silně jako technická způsobilost.“ (str. 146) Škoda jen, že Goleman zde nešel více do hloubky, neboť by zjistil, že je tomu tak právě díky průkopnické práci prof. Roberta Blakea a dr. Jane Mouton. Byli to oni, kdo v sedmdesátých letech ve spolupráci s leteckou společností United Airlines jako první na světě vypracovali takový tréninkový program GRID pro letecké posádky v civilní dopravě. Z jejich koncepce se posléze stal mezinárodní standard, který většina rozvinutých států světa vtělila do svého zákonodárství, takže dnes je absolvování takového výcviku ze zákona danou podmínkou pro všechny členy posádky dopravních letadel.

Závěrem se začtěte přímo do textu knihy, kde definuje pojem „emoční“ použitým v jejím názvu:

Co jsou to emoce?

O význam tohoto termínu se filosofové a psychologové přou už více než sto let. V oxfordském slovníku angličtiny je emoce definována jako „jakékoliv rozrušení nebo znepokojení mysli, pocit, vášeň, stav jakéhokoliv mentálního rozrušení či rozčilení“. Já používám slovo emoce k označení pocitů a s nimi spojených myšlenek, psychických a fyzických stavů, a také řady pohnutek k určitému jednání. Uvážíme-li všechny možnosti variací, mutací, nuancí a kombinací jednotlivých emocí, pak můžeme mluvit o existenci celých stovek emocí. A intuitivně dokážeme rozlišit mnohem více jemných citových odstínů než kolik jich lze vyjádřit slovy.    

Dodnes se vědci neshodli v tom, které že z emocí by měly být považovány za primární, tj. za jakési základní spektrum citů, jejichž mísením vznikají všechny ostatní emoce… Pro oprávněnost předpokladu, že existuje pouze hrstka základních emocí, svědčí kromě jiného i objev Paula Ekmana z Kalifornské univerzity v San Francisku. Paul Ekman zjistil, že specifický obličejový projev čtyř emocí (strachu, zloby, smutku a potěšení) rozlišují lidé ve všech kulturách stejně – včetně negramotných národů, neovlivněných masovými médii. Tyto emoce jsou tedy univerzální. Ekman pracoval s fotografiemi obličejů, které s technickou přesností vyjadřovaly jednotlivé emoce. Tyto fotografie ukazoval lidem z kultur velice vzdálených (například, příslušníkům odříznutého kmene z Nové Guinei, žijícího vysoko v horách, na úrovni doby kamenné).  Všichni tito lidé z různých koutů světa rozlišovali při Ekmanově pokusu stejné základní emoce… Spolu s ním považuji hlavní emoční kategorie – hněv, smutek, strach, potěšení, lásku a zahanbení – za základ nekonečně pestrých odstínů našeho citového života…

Nálady jsou od jádra základních emocí už poněkud vzdálenější, jsou méně vyhraněné a trvají mnohem déle než emoce (jen velmi vzácně se vydržíme zlobit celý den, je však zcela běžné být celý den nerudný a podrážděný; v takové náladě pak snadno podléháme kratším záchvatům hněvu).

Jestliže nálada je tedy jádru základních emocí už poněkud vzdálena, pak ještě vzdálenější je temperament: sklon k určitým emocím nebo náladám, který rozhoduje o tom, zdali jsme melancholičtí, bodří a ostýchaví.

A ještě jinde nalézáme zjevné emoční poruchy, kterými jsou například klinická deprese nebo chronická úzkost. Emoční inteligence, str. 273-274.

Knihu si můžete zakoupit v našem e-shopu zde.